Gowa

„Hoří! Hoří!“ První okamžiky, co jsem tyto výkřiky zaslechnul, jsem si nemohl vzpomenout, kde jsem. Ale další výkřiky a praskot hořícího dřeva mě rychle přivedly do stavu plného vědomí. Vyskočil jsem z postele a vyrazil ke dveřím. Po jejich otevření mě však ovanul horký vzduch a hořící chodba mi dala jasně najevo, že tudy cesta ven nevede. Rychle jsem zabouchnul a přemýšlel, co dál. Mezitím jsem z venku slyšel drsnou mluvu mužů, do které se míchaly výkřiky žen a pláč dětí. Slyšel jsem také výkřiky dospělých vesničanů: „Zachraň se, kdo můžeš!“, „Loupežníci!“, „Braňme naše ženy a děti!“ a další, kterým jsem už nerozuměl. Nebylo času na zbyt, popadl jsem svůj vak, hodil do něj deku, čutoru, za opasek zasunul dvě dýky, přes rameno hodil kuši a dva toulce a rozběhl se k oknu. Otevřel jsem okenice a opatrně vykoukl ven. Naskytl se mi hrozný pohled. Celá vesnice byla v plamenech. Málem jsem se neovládl a sesul se s pláčem na podlahu. „Ne, na tohle budeš mít času dost, teď je potřeba se odsud dostat,“ zaznělo mi v hlavě. Opět jsem začal kontrolovat svoje myšlenky a vzpomněl si na svůj výcvik. Vyhoupl jsem se do okna, naposled pohledem přelétl svůj pokojík, do něhož se už ze všech stran začaly dobývat plameny, a začal slézat stěnu našeho stavení. Přibližně v půlce mi ale podklouzla noha a já začal nekontrolovatelně padat k zemi. Rychle jsem se přetočil, přikrčil, připravil na náraz a dopadl na zem na všechny čtyři. „Ten výcvik opravdu nebyl marný,“ pomyslel jsem si a usmál se. Přiskočil jsem ke stěně a schoval se v jejím stínu. Opatrně jsem se plížil od jednoho stavení k druhému až na konec vesnice. Najednou jsem za sebou zaslechl křik. Ohlédl se a uviděl velkou postavu, jak ukazuje mým směrem. Na nic jsem nečekal a rozběhl se, jak nejrychleji jsem dokázal, ven z vesnice. Běžel jsem přes pole a až na kraji lesa jsem se odvážil ohlédnout. I přesto, že jsem nikoho nezahlédl, jsem pokračoval v běhu dál, temným lesem, a běžel jsem do té doby, než mi nohy vypověděli službu. Stihl jsem ještě vytáhnout deku, zabalit se do ní a upadl jsem do bezvědomí, které se změnilo ve spánek, během něhož se mi ve snu zdál celý můj dosavadní život.

Znovu jsem si prožil zážitek z mého ranného dětství, kdy jsem prošmejdil celé stavení a našel i tajnou tátovu skrýš, ve které měl schované peníze. Odměnou mi pak byl výprask. Vynořily se mi ale i vzpomínky na radostnější okamžiky, třeba když mě dal táta do učení, ale hlavně když mi na moje 33. narozeniny, tj. kdy jsem začal patřit mezi dospělé, dal kuš. Celé následující dny jsem se s ní cvičil, až se mnou byl i táta spokojen.

Když jsem se ráno probudil, začal jsem přemýšlet, co dál. Bylo to poprvé, co jsem se ocitl sám mimo moji rodnou vesnici. Prohlédl jsem vak a kromě čutory, kterou jsem tam ve spěchu v noci hodil, jsem našel i provaz, křesadlo a půlku chleba. To bylo kromě zbraní vše, co jsem měl. Po ne moc vydatné snídani, kdy jsem se rozhodl s jídlem šetřit, jsem začal hledat cestu zpět domů. Po několika hodinách jsem si ale musel přiznat, že jsem se ztratil a nevím, kde jsem. Když bylo slunce na vrcholu, narazil jsem na studánku. Při nabírání čutory jsem si všiml mého odrazu ve vodě. Černé, kudrnaté vlasy mi vyčnívaly z šedé kápě a šaty těžko pojmenovatelné tmavé barvy byly potrhané z noci, jak jsem běžel lesem. A pod hnědýma očima se rýsovaly kruhy z únavy. „To je teda pohled,“ pomyslel jsem si, smyl špínu z obličeje a šel dál.

Několik následujících dnů jsem pak hledal cestu zpět k mé rodné vesnici. Živil jsem se různými bobulemi, jednou se mi dokonce podařilo zastřelit zajíce. Toho večera jsem se po dlouhé době konečně pořádně najedl. Když se ale přede mnou otevřela louka a já uviděl naší vesnici, byl jsem opět vyhládlý. Opatrně jsem procházel mezi ohořelými staveními a zastavil se na návsi. Z očí mi vyhrkly slzy, kolena se mi podlomila a já se plačící zhroutil na zem. Z nebe se pomalu začaly snášet kapky deště, jako by i nebe se mnou soucítilo. Nevím, jak dlouho jsem tam byl, ale když jsem se vzpamatoval, tak už bylo šero. Notně promáčený jsem zalezl do trosek jednoho stavení a usnul. Ráno jsem se vydal na průzkum vesnice, ale nic užitečného jsem nenašel. Až v jednom sklepě byly zásoby jídla. Nabral jsem si ho plný vak a vyrazil vstříc neznámu.

„Jsou moji rodiče naživu? Podařilo se jim utéct? Nebo skončili jako zajatci?“ To byly jen některé z myšlenek, které se mi honily hlavou. Od té doby se toulám po světě a hledám jakékoliv zmínky o rodičích nebo o nájezdnících.



Gowa – stručný popis:
Jedná se o hobita trochu zavalitější postavy, ale mnohem štíhlejšího, než je u hobitů běžné. Vzhledem ke svému nízkému věku je ještě dost malý. Na sobě má šedý plášť s kápí a tmavé šaty. Z pod kápě mu vyčuhují černé, kudrnaté vlasy. Chodí bos. Za pasem má dvě dýky, na zádech velký vak. Na pravém rameni se mu houpe lehká kuše, na levém dva toulce se šipkami. I přes tuto výzbroj působí velmi mile a jeho očka jakoby se smála..