17. Rohatý

1. 1. 500 - Rohatý vstupuje na svět
24. 6. 500 - Rohatý opouští fyzický svět

Text na poštolčině papírku:

O Rohatém už zřejmě víte, vydali jsme se hledat Vševědoucí, ta ví, kde se Duch hor věčného ledu nachází, ten jediný se může s Rohatým utkat. Spěchejte do Eredorského království, budeme vás o poloze Ducha informovat. S pozdravem Sívien, Nevid, Amras a Strebor. A nezapomeňte přesvědčit Burdoka, ať se okamžitě vrátí s armádou zpět domů.

Liandin sen z noci 31. 12. 499 na 1. 1. 500

Jdeme chodbou v samém srdci hory. „To jsme ale pěkná sebranka,“ pomyslím si, když se rozhlédnu kolem sebe. Vidím několik známých tváří, ale většinou mi nejsou povědomé. Všichni v nich ale mají vepsány rysy zabijáků a vrahů. Vyslyšeli jsme volání nového pána, který shromažďuje schopné muže, kteří se neštítí čehokoli. Odměna je prý štědrá, alespoň podle našich průvodců, kterými jsou skřeti. Ale ne ledajací, tihle jsou velcí skoro jako člověk, mají kvalitní kovové brnění a ostré meče. A když si nasadí přilbice, snadno by si je někdo mohl splést s lidmi.

Po několika dlouhých hodinách chůze konečně vstupujeme do velké jeskyně. Hned na jejím začátku překračujeme po mostě malou říčku, ale to už vidíme na druhém konci jeskyně JEHO trůn, kolem kterého se řinou potoky lávy. A na trůně sedí ON v celé své strašlivosti. Je asi dvakrát vyšší než já, na hlavě má rohy, za rameny mu jsou vidět konce křídel, tělo obepíná brnění, které hoří jasným plamenem a o trůn má opřenou černou sekeru, ze které se line červený pramínek. Po jednom před něj přestupujeme a odevzdáváme se do jeho služeb. Někteří jen poklekávají, jiní slibují, někteří se dokonce řežou na zápěstí, aby krví stvrdili věrnost.

Náš nový pán přijímá naše sliby a poté prohlásí: „Zbavte se své minulosti koupelí v říčce.“ Hromadně do ní tedy vstupujeme a čekáme na pokyn k mytí. Jeho ruce črtají divoké obrazce až je zakončí prudký švih rukou. Najednou cítím v břiše obrovskou bolest. S hrůzou se podívám dolů a vidím, jak se ze mě řine krev. Podívám se na ostatní a vidím, že jsou na tom stejně. Těsně před upadnutím do bezvědomí slyším JEHO smích a v uších mi zanikají jeho slova: „Krvavá budiž opět krvavá.“

Liandin sen z noci 4. 1. 500 na 5. 1. 500

Ještě jedno máchnutí křídel a jsem tam. Sedím na větvi na kraji mýtinky a shlížím na měsícem ozářené tři spící postavy a jednu sedící postavu u ohně. „Asi hlídá,“ pomyslím si, „ale dost špatně,“ uvědomím si vzápětí, neboť zpozoruji několik stínů plížících se směrem k ohni. Pak z jejich rukou vyletí kulovité předměty velikosti lidské pěsti a obloukem směřují přímo na postavy. Ta nejmenší z nich náhle procitá, svírá stébla trávy a něco šeptá. Všechna tráva na mýtince vystřeluje do vzduchu berouc s sebou i hozené předměty. Dopadají kus od mýtinky v oslnivém výbuchu.

Polekaně vzlétám nad mýtinu. Vidím, jak sedící postava šahá pro něco do koženého vaku a hází to na zem. Celou mýtinku zahaluje tma, dokonce i z ohně zbyl jen malý oranžový bod. Slyším svist vzduchu, který způsobují malé dýky hozené doprostřed tmy. Po pár cinknutích kovu o kov se ozve výkřik: „Pozor, jsou otrávené!“.

To už se ale stíny stahují pryč a já si je tak mohu konečně prohlédnout. V černých kápích vypadají jako lidé menšího vzrůstu, ale jejich typ chůze je vyzradil, jsou to skřeti. Vracím se nad mýtinku, kde se mezitím už tam rozptýlila. Nejmenší postava se na mě najednou podívá a já ve své mysli slyším, jak říká: „Pozor, možná je tu takových skupin víc a jdou i po vás.“

Sen z noci 24. 1. na 25. 1.

Váš sen začíná pohledem na obrovskou větrem ošlehanou tvář. Uvnitř sebe víte, že je to skutečně obličej ducha hor, který se zrcadlí v klidné vodě. Do svých ohromných rukou nabere vodu a opláchne si obličej. Voda se zavlní, a rozezvučí se. Zprvu jen tak nesměle, je ještě slabá, navíc ji hned po jejím zrodu uvězní led ve své pevné moci. A tak jen potichu zvoní, jak naráží na ledovou krustu a utíká dál dolů z hor. Pomalu se dostává z ledové moci a je to ona, kdo za ševelení a šeptání unáší jeho kousky. Když probíhá trpasličí osadou, přichází o kus sebe, jak z ní horníci berou vědra plná vody. Nelíbí se jí to, zurčí a bublá, ale nic s tím nenadělá. Utíká proto za šplouchání a šumění dál. Převalí se přes brod a zaúpí, jak ji ostrý břeh půlí ve dví. Nelíbí se jí to, hučí a kvílí, chce se dostat opět k sobě, útočí na břeh, ale její vlnky se jen neškodně odráží od palisády postavené na jejím břehu. Mezi kůly vidí nové střechy budov, a tak se zaposlouchala do šeptání trávy o útoku horalů, o spálení střech ve vesnici a o statečnosti hrdinů, kteří se s horaly utkali a přiměli je ke spolupráci. To už se ale opět se spojila v jednu a s jásotem míří dál na své dlouhé pouti. Opět se směje, skotačí a protéká řadou dalších vesnic až se k ní ve městě připojí její pravá sestra. Společně zpívají a tančí, rozlévají se doširoka a dávají na obdiv své ladné křivky. Jejich radost však netrvá dlouho. Při průtoku dalším městem jsou zchlazeny nepřející sestrou, a tak ječí a hřímají, hází s sebou ze strany na stranu. A jako by toho nebylo málo, připojuje se k nim i jejich studená sestra. Za neustálého kvílení a sténání přitéká k poslednímu městu na své pouti. Přivítalo jí fanfárami, všude bylo samé veselí, hudba, tanec. I oddala se mu a zpívala s nimi, hrála na harfu, varhany, tu na lesní roh. I ona oslavovala jmenování královského syna Vítězslava III králem. Za bujarého veselí proplula přístavem a zamávala svými vlnkami lodím na pozdrav. Pak se vší svojí majestátností zakončila svoji pouť v moři. Pomalu se v něm ztrácela a její píseň utichala až utichla docela.

zeby javornice?

Port napsal:zeby javornice?

jop