1. Bílý hrad

Návrat do Bílého hradu aneb jak to viděly NPC

-ovčák Žaboň
„Co jen budu dělat?“ přemítal v duchu ovčák, když se rozhlédl kolem sebe. Stál na úzké římse vysoko nad cestou. Kousek níž se kupodivu spokojeně pásla Barunka, jeho milovaná ovečka. Cesta pod ním byla částečně přehrazena hlínou, která se sesula pod ovcí a hlavně pod ním, když se k ní snažil dostat. Chvíli zkoumal, jak by se dostal za ní dolů, ale pak to vzdal, schoulil se u stěny a doufal, že tu brzy někdo půjde, i když v to moc nedoufal. Chvilku po poledni se na něj ale usmálo štěstí, po cestě si to k němu mířily 4 postavy spolu s nějakou kočkovitou šelmou, jejíž srst byla čistě žlutá. „Prosím, pomozte,“ zavolal na ně, jakmile se postavy přiblížily na doslech. „Pomožte Barunce na dolů na cestu. Ona se mi zatoulala, já ji šel hledat a našel ji tady v tom srázu, a když jsem k ní lezl dolů, utrhla se pode mnou půda a teď nemůžu ani dolů, ani nahoru a ona chudák také ne.“ Postavy mu slíbili pomoc a on pak napjatě sledoval, jak jeden z dobrodruhů vyšplhal k Barunce, přivázal ji na provaz a jistil ji, když lezla dolů. Pak přišla řada i na něj, hodili mu lano, on ho přehodil kolem stromu nad ním, ovázal si ho kolem pasu a pomalu se spouštěl jištěn dolů. Těsně nad cestou mu ale podklouzla noha a skončil rozplácnutý na cestě. Zvedl se, celý od bahna, poděkoval postavám a pomalu odešel s Barunkou. Postavám dal na cestu aspoň informaci, že Brzota, za kterým jdou, je velice lakomý člověk, ale když ho začne trápit revma, je pak povolnější.

-vlčí vůdce smečky
„Hlad, hlad, hlad,“ na nic jiného teď nemyslel. Naposledy se nažral už ani neví kdy. Letos byla krutá zima, většina jeho smečky za to zaplatila životem. Zbyl už jen on a další tři vlci. Už několik dní se snažili ulovit pořádnou kořist, ale dostali jen pár neopatrných zajíců a hlodavců. Až dnes se jim poštěstilo. Číhali u cesty u brodu, a když se den začal chýlit ke konci, uviděli na druhém břehu 4 postavy spolu s divným zvířetem, jehož pach jim byl neznámý. Chvíli se nic nedělo a pak jedna postava začala plavat přes řeku. „Teď nebo nikdy,“ vytanulo na mysli vlkům a jak se postava dostala na břeh, vrhli se k ní. Vůdce smečky zaujal místa na vyvýšenině u řeky, aby měl přehled a včas mohl varovat svoji smečku, kdyby se postavy na druhém břehu o něco pokusily. Normálně by se lidem vyhnuli obloukem, ale hlad vykonal své a navíc, tenhle člověk nebyl ani ozbrojený. Postava však ustoupila do rozvodněné řeky a vlci jen zuřivě vrčeli s předními tlapami ve vodě a naprázdno kousali před sebe. Do vody se jim nechtělo. Tušili, že takhle zesláblé by je mohl velmi snadno stáhnout proud a tolik zas riskovat nechtěli. Mezitím jedna z postav na druhém břehu navázala oční kontakt s vůdcem smečky, v jehož mysli se následně objevil pocit, že by měl i se smečkou utéct. Hlad však byl silnější. Vzápětí ho však ostrá bolest v přední tlapě, ze které mu trčel šíp, přiměla změnit názor. Zavil a i se svou smečkou se dal na ústup.

-Mlhovec
Byl krásný den, slunce svítilo, vanul lehký vánek a Mlhovec spokojeně spal ve své bažině. Dobrodruzi, kteří vstoupili do bažin, ale narušili jeho magický obrazec, který ráno vytvořil, a on se díky tomu ihned probral a vydal se k družině. Začal snovat svoje mlžné plány, vytvářel mlhu kolem tyčí vedoucích bažinou a snažil se postavy vystrašit svým hrůzu nahánějícím skřehotavým hlasem. Když ani to nepomohlo, začal kolem postav vytvářet iluzi mnoha tvorů ťapkajících kolem nich, která byla zaměřena na sluch. Ve vzduchu cítil strach a už si v duchu chystal přijmout jejich duše, až se mu je podaří utopit v bažině. Půdu pod nimi totiž postupně měnil v bahno. Plány mu ale překazil jeho největší nepřítel, oheň. Jedna z postav totiž vytáhla pochodeň a zapálila ji. Snažil se ten oheň uhasit cákající vodou, ale když se pochodeň dostala do rukou ještě vyššího člověka, věděl, že nemá šanci. Při přímém útoku by mohl být zraněn a tyhle dobrodruhy není zřejmě tak snadné vystrašit nebo svést z cesty. I stáhl se tedy zpět hluboko do bažin, kde dál spřádal svoje mlžné plány.